Jak jsem spadla do bulimie

1. listopadu 2012 v 15:13 | Chiquitka |  Zkušenosti

Jak to všechno začalo?

Je to dlouhý příběh. Sklony k PPP se u mě začaly objevovat zhruba ve 12-ti letech. Pravou příčinu vzniku mých problémů jsem dosud neodhalila. Řekla bych, že jsou produktem dnešního světa. Kult štíhlosti je propagován v takové míře jako nikdy předtím. Je nemožné ubránit se vlivu masových médií, které na nás působí ze všechn stran.
Možná proto pro mě nebylo nic zvláštního začít ve 12-ti držet dietu. To přece každá správná slečna musí.

Vznikem a průběhem anorexie u mé osoby se ale budu zabývat v jiném článku.
Anorexie mi vzala 6 let života. Není to vysoké číslo, ale vzhledem k průměrné délce života, není zanedbatelné. Obzvlášť, když mé problémy s jídlem stále nejsou u konce.

Je listopad. Rok 2009. Právě mě propustili z druhého léčebného pobytu v Motole. Vážím asi 52 kg. V hlavě mám jasno. Nejdřív musím zlikvidovat to jedno kilo, které mám nad svou minimální váhou. Chápejte- každá anoretktička v Motole podstupuje antropometrické vyšetření. Zde vám změří kosti, tělěsný tuk, svaly, udělají rentgen kostí a já nevím už co všechno. Ptají se vás též na vaše rodiče, jejich výšku a váhu. Ze všech údají vám vypočítají minimální váhu, při které vaše tělo bude správně fungovat. Ta váha je ve skutečnosti ještě o dost nižší než vám řeknou, ale to nemohou riskovat, obzvlášť u anorektiček, takže vám pěkně hodí tak 5 kg navrch a pokud se léčíte podruhé, tak ještě víc. Mně vypočítali 51kg. Na tuhle váhu musíte pak běhěm pobytu přibrat, jinak vás prostě nepustí domů. Můžete tam pak strávit třeba 4 měsíce jako já napoprvé, nebo déle, ale to už musíte do jiného ústavu, jelikož pojišťovna hradí jen 120 dnů, či co.

Já si tedy měla držet váhu MINIMÁLNĚ na 51 kg. Tak přece nebudu mít 52 že?! A vůbec 51 kg je blbá váha, 50 kg zní mnohem lépe!
A tím to asi začalo.
Vtipné je, že i když jsem trpěla anorexií, nikdy jsem si neodpustila čokoládu. Měla jsem to všechno děsně vymakané. Každé ráno jsem si ke své obří, nutričně nabouchané snídani dopřála kostičku až řádek mé oblíbené pochoutky. Snídaně pro mě byla vždy základ. Dokázala jsem toho zbouchat opravdu hromadu a i přesto zhubnout na 35kg.
Teď jsem na to ale musela jít jinak. Teď potřebuji zhubnout, takže žádná čokoláda, žádný müsli, slazené cereálie, oříšky, sušené ovoce ani semínka... Nedej bože něco jiného nezdravého! Tak co mi tu zbylo: vločky s mlékem nebo celozrnný rohlík s light sýrem? To zmáknu, je to jen na chvíli. Čím méně toho bude, tím lépe. Nic nezdravýho nedám do úst! To nesmíš! To taky ne! Na tamto se ani nedívej! Jíš tak pěkně. Jde ti to dobře.
A bum! Zhubla jsi už 2 kg, to je dobré! Máš 50kg ! Krása !

V téhle době se také šíleným tempem rozjela moje taneční kariéra. Street dancu jsem se věnovala od 14-ti let. Nyní se mi otevřely nové dveře. Ve městě se objevila další skupina a otevřela kurzy pro začátečníky. Já žádný zelenáč dávno nebyla, ale byla to šance získat zajímavé zkušenosti. A taky že jo! Trenérka skupiny si mě ihned vzala do elitní skupiny, ovšem musela jsem opustit svou starou milovanou crew. Ale co, jestli chci být dobrá, musím něco obětovat.
Začala jsem tvrdě trénovat každý den. Trenérka chtěla, abych si časem udělala licenci a mohla si otevřít své lekce. Nechavála mě vést mladší tanečníky a bylo to úžasné období.
Byla jsem v jednom kole. Ve škole jsem makala jak blázen. Kvůli léčbě jsem musela dohnat 3 zameškané měsíce, takže jsem se nezastavila. Byla jsem totální dříč a byla jsem na sebe tak pyšná!

Vánoce se blížily a s nimi i strach z přibírání. Nikdy se mi ještě nepodařilo přes Vánoce nepřibrat, nikdy, ani když jsem byla anorektička.
Na sladké jsem si celkem odvykla a jedla jsem teď opravdu extrémně zdravě. Vůně cukroví linoucí se po celém bytě mi nedělala vůbec problém, jak úžasné!
Nakonec jsem skvěle zvládla i vánoční svátky. Cukroví jsem jedla hodně, ale vzhledem k mým několika hodinovým vycházkám a tréninkům, jsem nepřibrala, ale zhubla!! Poprvé v životě jsem přes vánoce zhubla! Ale nebylo to jen tak. Hned den po Štedrém dnu jsem totiž u babičky zbouchala hromadu cukroví. Z pocitů viny jsem se sbalila a vyšla si na 4 hodiny ven. Chodila jsem a chodila co nejrychleji to šlo, abych to ze sebe dostala. Bylo strašné počasí. Vichr, sníh, déšť....
Večer jsem se vrátila a začalo mi být šílené zle. Druhý den jsem už nemohla ani vstát z postele. Hlava se mi točila, zatmívalo se mi před očima. Zimnici střídaly vysoké horečky a z bolestí v krku jsem nemohla ani polykat ani mluvit. Myslela jsem, že umřu :D Nemusím snad ani zmiňovat, že na jídlo jsem neměla ani pomyšlení.
Připadalo mi to nejméně na pořádný zápal plic. O to víc jsem byla překvapená, když mi doktorka další den řekla, že je to JEN chřipka a ať ležím a hodně piju!! Nemohla jsem k ní dojít, jak jsem se motala a viděla trojitě...ale budiž! Horší totiž bylo, že váha hodně klesla. Měla jsem nějakých 47 kg a to se obvodní ani trochu nelíbilo. Takže mi dala ultimátum, do týdne přibrat kilo, jinak Au revoir!! Skvělý!

Co jsem já neudělala? Když už mám přibrat, tak aspoň z jídla co mám ráda. Mamka mi začla vyvařovat různé mňamky a já stále více přemýšlela, co si ještě dopřát. Den ode dne mi bylo lépe a chutě se vracely. To už bych si mohla dát třeba čokoládu! A tak jsem podnikla první invazi na vánoční stromeček. Zpočátku jsem se držela a mlsky si doprávala s mírou a po pořádném jídle, jen jako přídavek. Jenže postupně jsem se začala cpát víc a víc. Ta touha byla šílená, neukojitelná. Jak jsem jednou ochutnala, těžko se přestávalo. Čokoláda ze stromku byla pryč. Přesunula jsem se k mé zasobovací krabici plné nastřádaných čokolád. Bylo jich tam tak deset :D Sníst celou čokoládu jsem si ovšem ještě netroufla.
Na Silvestra jsem už byla jak rybička a řádně Nový rok oslavila. O tom, že jsem přibrala nebyl pochyb. Ztrácela jsem nad sebou kontrolu. Znervózňovalo mě to. A to jsem ještě neměla ani tušení o tom, co za hrůzy mě teprve čeká.

Váha mi stoupla, takže doktorka byla spokojená, rodiče taky. Musela jsem se ale vrátit na původních 51 kg. Když já chci mít maximálně 50! Ach jo :(
Začla škola a něco uvnitř mě bylo jinak. Povolila jsem si sladké přídavky k jídlu, ale pořád mi to nestačilo. Začala jsem slevovat ze svých pravidel. Jedla jsem mimo režim, jedla jsem větší porce. Lákaly mě obyčejná jídla. Párek s kaší, chléb se šunkou, omáčka s těstovinama. Pane bože. Kde se to ve mě vzalo??
Sladkostí jsem najednou jedla obrovské množství. Moje zásoby čokolád rychle mizely. Cpala jsem do sebe bílé pečivo, přílohy všeho druhu, smetanové jogurty, pudinky, omáčky, polévky. Jídla, kterých jsem se dlouhých 6 let nedoktla u mě nabývala na pozornosti.
Ručička váhy překročila 51 kg. Přibrala jsem 4 kg za 14 dní!! To snad ne! Musím to zastavit! Musí to přestat!
Ale nepřestalo. Naopak. Jedla jsem víc a víc. Porušila jsem všechna svá dietní pravidla, ochutnala jsem všechna jídla. Jedla jsem a nedokázala přestat. Jak je to možné? Proč?
Tělo bylo tak hladové. Vybíralo si svou daň. A já tak věřila, že nikdy nebudu tlustá.
Poprvé si strkám prsty do krku. Vydávím ze sebe půlku jogurtu. Jsem fascinovaná. Víc to nejde. Jak to ty holky dělaj?!
Další den zkouším zvracet znovu. Jde to lépe. Později zvracím po každém jídle. Přibírám dál. Jídla je tolik a zvracení je tak náročné.


Další kila se usadila na mém těle. Začalo se to projevovat na mém výkonu v tanci. Hodně jsme se zaměřovali na break dance a já se zadýchávala a supěla při každé stojce. Zpomalila jsem se a trénink pro mě začal být náročný.
Začla jsem mít depresivní stavy. Několikrát jsem se ve škole, doma, venku rozbrečela a nemohla přestat.
Přibírala jsem dál. Přejídání se stalo mou denní rutinou. Kamarádi mě nepoznávali. Tuk na mě doslova rostl přes noc!
Po třech měsících jsem vážila o 18 kg více. Váha 65 kg. Nemám co nosit. Vše je mi těsné. Stydím se za sebe. Přestávám chodit do školy, na tréninky, ven s přáteli. Sedím doma a jím a jím. Utrácím veškeré peníze za jídlo. Nenávidím se. Jsem zoufalá. Uvažuji o sebevraždě. Tohle se nikdy nemělo stát.

Koncem dubnu přicházím k obvodní lékařce s urgentní žádostí o hospitalizaci. Tentokrát s bulimií.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mrs. Inspiration Mrs. Inspiration | Web | 1. listopadu 2012 v 22:47 | Reagovat

který duben máš na mysli?

2 Denisa Denisa | Web | 2. listopadu 2012 v 11:22 | Reagovat

to jsem nevěděla, že jsi to měla takové :-(
ale pamatuj: nikdy není tak špatně, aby nebylo ještě hůř!
držim pěsti :)

3 Podlouhlíče Podlouhlíče | Web | 19. prosince 2012 v 13:52 | Reagovat

Poučný příběh. Doufám, že si to řada lidí přečte a vezme si z toho nějaké to ponaučení! Ať se vám daří, BM

4 Píčasom Píčasom | 21. ledna 2013 v 15:34 | Reagovat

http://i-will-be-thin-it-is-in.blog.cz/

Je to blog jedné holky....neznám ji, ale myslím že má slušné začátky...nechcete kouknout?

5 klo klo | E-mail | 4. září 2014 v 13:15 | Reagovat

carodejky se zrodili z popela draciho tak pozadej dabla samotneho jenz umri !kdo si to precte tak do 5 dnu umre musela jsem to napsat jinak bych umrela do 5 dnu kdo si to precet tak to napise do jinyho bloku nebo umre do 5 dnu a to fak !!!!!

6 Lucka Lucka | E-mail | 17. září 2015 v 12:26 | Reagovat

... už mi zase chutná aneb moje cesta z bludného kruhu bulimie

Po poměrně krátkém anorektickém období následovalo dlouhých 12 let s bulimií. Každodenní zvracení se stalo mou nedílnou součástí, a byla jsem přesvědčená o tom, že mě tato nejhorší a zároveň nejbližší a nejmilovanější „přítelkyně“ bude doprovázet celý život. O nemoci nikdo nevěděl, nikdy jsem se nikomu nesvěřila. Nedokázala jsem se nikomu otevřít. Bylo to moje velké tajemství. Podvědomě jsem čekala na to, až se nemoc konečně nějak viditelně projeví a já budu nucená situaci začít řešit. To se bohužel nestalo, a já jsem se rozhodla, že si pomůžu sama.
Dnes je to přesně měsíc, co jsem „čistá“. Ani jednou jsem nezvracela. Zažila jsem pár těžkých chvil, kdy jsem se sebou bojovala, a měla dokonce hlavu skloněnou u záchodové mísy, ale zvládla jsem to!! Mám za sebou měsíc, kdy jsem „normálně“ a zdravě jedla a cítím se báječně. Nemůžu uvěřit tomu, že to bylo tak jednoduché! Šílené a nekontrolovatelné záchvaty se mi podařilo regulovat a potlačit díky nápojům Formula 1 od Herbalife: http://produkty.herbalife.cz/regulace-hmotnosti/formula-1 a taky  jsem začala intenzivně cvičit jógu. Svůj první koktejl jsem si koupila asi před 3 měsíci. Z koktejlu jsem byla nadšená, zasytí mě a je sladký, což je naprosto geniální. Jsem sytá, aniž bych musela jíst, a sladká příchuť vanilky nebo čokolády naprosto uspokojí mé nenasytné touhy po sladkém. Koktejly mě nadchly a cítila jsem, že opravdu regulují mou „žravost“, ale protože jsou relativně drahé, brala jsem je spíš jako doplněk, něco zdravého pro tělo, a dál pokračovala v zajetých kolejích. Přesně před měsícem jsem se ráno probudila s plným a bolavým břichem. A sakra! Usnula jsem naprosto přecpaná a po hodinách spánku jsem toho ráno samozřejmě už moc nevyzvracela. Neskutečně naštvaná a s obrovským břichem jsem vyrazila do práce. Připadala jsem si jak sud a celý den se proklínala. Takhle to přece dál nejde!! Rozhodla jsem se, že to s těmi koktejly zkusím přece jen pořádně. Koktejl ráno a večer a v případě nouze, když cítím potřebu se šíleně přecpat, i jeden či dva další kdykoli během dne. A ono to opravdu funguje! Na oběd a na večeři si vždy připravím něco „zdravého“ - dušenou zeleninu s tofu, salát, cottage sýr. Bříško si sice musí na trávení zvykat, ale zvládá to!! Vím, že jsem zatím na začátku cesty..  Jsem ale šťastná a namotivovaná a pevně věřím, že to zvládnu! Chtěla jsem se s Vámi o svůj příběh podělit a dát Vám naději. Chce to odhodlání, pevnou vůli a ono to opravdu půjde!!!
Pokud bys chtěla více informací o koktejlech napiš na vesvemzivlu@gmail.com. Nejsi v tom sama!! Byla bych moc šťastná, kdybych mohla pomoci i někomu dalšímu. Lucka

7 Lucka Lucka | E-mail | 18. září 2016 v 1:00 | Reagovat

Ahoj, vylecila jsem se z bulimie, ruznymi PPP jsem trpela vice nez 10 let. Pokud budes chtit, rada ti pomuzu, a predam rady a zkusenosti, jak z toho ven.
Dá se to zvládnout!
Drzim palce, Lucka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama